Stránka:Kapper, Siegfried - Zpěvy lidu srbského 2.pdf/24

Od krásné však aby ustoup děvy,
vzdal se jí, a ji též bratru nechal, —
totě přes moc, aniž Mírku možná!
„Aj to!“ zvolá. „Tobě štěstí dvoje,
a mně ani jedno? Ne tak, bratře!“
A již z pasu ostrý handžar tasí,
a jej bratru v živé srdce vrazí.

Padnul Stanko, v zelenou pad’ trávu;
a na koně vyšinuv se Mírko,
širým lesem ujíždí i s děvou.
S děvou širým ujíždí on lesem,
a za ním rže vraník Stankův hořem,
za ním úpí raněný brat bolem:
„Oj ty Mírko, bratře můj a vrahu,
neujížděj! Vrať se bratru, navrať!
Vrance mého s sebou vezmi, bratře,
sirobu ať neroznáší lesem!
Chlouba z něho u družstva ti bude,
kterak krásně’s oslavil své jmeno!“

Jak to slyší Mirko, obrátí se,
na Stankova vrance děvu vsadí,
širým lesem k domovu se žene.

V půli cestě, aj hle černá vrána,
a ta vrána proti němu letí,
a má pravé uražené křídlo!

A on vráně: „Oj ty vráno černá,
jakže tobě bez pravého křídla?“