Tato stránka nebyla zkontrolována
Víla zajatá.
Rozbil stan svůj Ugrin Janko
pokraj Savy vody chladné
na vílině na rejdišti,
na junánkém na bojišti,
na tom vlčím na pastvišti.
Spatřila ho lesní víla,
a hned naň se osopila:
„Kliď se odtud, Ugrin Janku!
Stan svůj tu mi nerozpínej,
sice střelou zaměřím si,
a na místě postřelím tě!“
Načež vile Ugrin Janko:
„Nic se, vílo, nebojím tě,
dokud dva já sestřence mám,
Sekulu a Mijaila!“
A v tom Sekula už chvatem
vílu má, a vílu drží,
Jankovi ji strýci vede.
A tu víla s pláčem prosíc,
„Ve jmenu tě božím“, prosí,
„Sekulo, zvu pobratimem,
jenom k Jankovi mne neveď!
K němu-li mne nepovedeš,
na svobodu zase pustíš,
o trojím ti bejlí povím: