151
světa se odebrali. Zivot na onom avětě jest zcela rodinný, jak na vezdejším. Kdož náleželi na tm světě k sobě, žijí tam též mezi
sebmu n spolu v rodinném svém kruhu, vítají příchozího, jako by přišel z daleké cesty, dávají mu občerstvení, vyptávají Ae ho na pozůstalé, co dělají a jak se jim daří. Pročež také pozůstalí dávají je pozdravovat, vyčítají jim. proč k nim nejdou v návštěvu, proč o ně nedhají a t. p. Obvčej žalozpěvu zachovnl se až podnes téměř všude. Naříká buď matka, dcera, žena, sestra smma, anebo nařikaji mad umrlým ženy od přátel zvláště poslané a zn to plncené, čím se stává, že u některého uobožtika s0 jich sejde takřka celý shor a nařikání trrá mnoho hodin, ann každá naříká zvláště a hledí se nml druhými vyznamenat. | Nejtklivější žalozpěvy jsou, jež šesiry nebo matky zpívají samy pro nebe, vzpominajíce sí o samolě na klenoty svoje. I tu plati, že pravý žal nejraději pe skrývá! Obšírnější pojednání © „žnlozpěvu na jihu slovanském,“ a četným víborem zpěvů toho druhu podal jsem re „Květech“ r, 1860 čís. 45 a 46,
SS NE B VC
