Stránka:Kapper, Siegfried - Zpěvy lidu srbského 2.pdf/153

a když pak se zdařilo jí také,
žoldanovi políbiti ruku,
„Žoldane,“ tu mladá matka praví,
žoldane, ty slunce mé a pane,
zapůjčiž mi od vězení klíče,
děcka svého ať vynesu kosti,
na teplém bych sušila je slunku!“

I pokynul žoldan vězníkovi,
dítěte by dal jí vynest kosti.

A hle, zázrak nad zázraky všechny!
Vězení jak otevřel jest vězník,
vězení tu krásně ozářeno,
slunka jasným svitem osvíceno!
Co vězení dlouhé jest a širé,
kolem něho ze zlata jest lávka;
na té lávce andělé dva páně,
mezi nimi Jovan sedí junoš,
v rukou písmo boží svaté drží,
v něm si čte a pilně se mu učí!
A hle, mnohem nad žoldana větší,
silnější a sličnější jest mnohem!

To jak vězník uzřel, honem běžel,
žoldana hned pána o tom zpravil.

Žoldan pán však věřit tomu nechtě
v zelený se kožich ihned odil,
ostrou pod ním opásal se šavlí,
neodložil, ve vězení bral se.