Žoldanův dědic.
Co v Budímě veliká je brána,
podle brány kamenná je lávka,
na té lávce mladá matka sedí,
v kolébce synáčka ukolébá:
„Spi, mé dítě, milené robátko,
spi, ať hodně rosteš mi, děťátko!
Až, Jeníčku, dorosteš, pak půjdem,
žoldanovi carství jeho vezmem!
Království to dědinou jest tvojí,
podílem tvým po otci to carství!“
Synáčka tím mile ukolébá,
žeby ji kdo slyšel, nemyslí si.
A slyšeli drabové ji carští,
k žoldanovi běželi hned pánu,
do slovce mu všecko ohlásili:
„O žoldane, slunce nám a pane,
co v Budímě veliká je brána,
podle brány kamenná je lávka,
na té lávce mladá matka sedí,
v kolébce synáčka ukolébá:
‚Spi — prý — dítě, milené robátko,
spi, ať hodně vyrosteš, děťátko!
Až, Jeníčku, dorosteš, pak půjdem,
žoldanovi carství jeho vezmem!
Království to dědinou jest tvojí,
podílem tvým po otci to carství!‘