Vilindar.
Procházeli dva se panošové,
Stambolem se procházeli městem,
jeden Omer-Ćehajićů paša,
a s ním druhý Ćuprilićů vezír,
procházeli, porozprávěli si.
A tu, „poslyš,“ Ćuprilićů vezír,
„poslyš,“ dí, „Omere-Ćehajićů!
Vyhlíd’ já jsem překrásnou ti kořist,
klášter onen slavný pokraj moře
Vilindar tam na té Svaté Hoře!
Aj, jaký to klášter, chvála bohu!
Zakryt všecek klenutím jest zlatým,
pokryt všecek perlemi a stříbrem;
jako zlaté jehlice jsou věže,
ze samého zlata dvéře, sloupy,
samé zlato obrazy a kříže!
Při něm tři sta jesti kaluděrů
a jim správcem mníšek jakýs Sava,
mimo ně pak pět set mladých žáků,
jižto s hlavou nekrytou jim slouží.
A což, pašo, kdybys teprv věděl,
co tam stříbra zádušního, zlata!
Na, tu Svatou Horu tedy žoldán
s třemi vojska tábory ať táhne,
Vilindar jim vyplení ten klášter,
obrazy a kříže všechny zlaté
sebere a církve všechen poklad,
