Tato stránka nebyla zkontrolována
2.
My chodíme po vesnicích[1]
a oblaka po nebesích;
my spěcme, spěchá oblak, —
dejž to pán bůh, by nás přestih’,
žita nám a vína zvlažil,
konopí to vláknovité,
leny také třepenité,
bychom měli na dárečky
pro mládence, pro děvečky!
Lovćen.
Vyšší jsou hory nad hory,
nejvyšší hory Lovćenské;
na nich trní a habrové,
na nich po celý boží rok
věčné sněhy a ledové;
na nich i vílin příbytek,
kdež provozují reje své.
Jelo tam tudy na koni,
jelo tam tudy junáče,
za milou jelo milenkou.
A tu víly ho uhlédly,
a hned s hůry naň volaly:
- ↑ Refrain po každé řádce: Oj Dodo le, můj dodole!
