Tato stránka nebyla zkontrolována
Tu kam krůpěj krve její padla,
s bodláčím hned vyrůstalo trní,
a kde ona mrtva padla sama,
jezero se rozlévalo proudem.
Po jezeře vraný pluje komoň,
za komoněm ze zlata kolébka,
na kolébce sokol sivý sedí,
ve kolébce pacholátko dřímá;
na hrdle mu mateřina ruka,
v mateřině ruce nůž je tetin.
Matka odcizená.
Jedou lesem svatebníci, jedou.
Stanu s sebou, vdovu mladou, vedou,
tiše sobě o ní povídají:
„Krásna-li je záře měsícova,
krásnější přec Stana, mladá vdova!
Marná však ta všechna krása její,
když za sebou doma devět synů
a desáté v poviánu nechá,
v plenách ještě, pacholátko Jovu!“
A z devíti synů nešel žádný,
aby navštěvoval svoji matku,
dokud robě nedorostlo Jovo,
dokud na sedlo nesedlo koni,