Stránka:Kapper, Siegfried - Zpěvy lidu srbského 1.pdf/91

Na to jemu sličná Janja, na to s žalostí:
„Nač se tážeš, sličný Pavle, milý děveři?
Cízá máť mne zhanobila, roztrušuje lži,
družbu, praví, že prý svého — tebe miluji!
Matka tvá to! Správná žena; lež co je, neví?
V církev chodí, bohu slouží — pravdu jen mluví!“

Řeč tu zaslech’ Džurdže, z lovu navrátiv se kněz.
„Jdi,“ prál, „Janjo! Jdi, ma ženo! Lože usteleš.“

„Nač pak teď už, Džurdže kněze, lože stlala bych?
Abychom šli spat, vždyť není ještě hodina!“

„Ať je, nebo není, co pak ty se na to ptáš!
Jdi jen, Janjo, sličná Janjo, ať je odstýláš!“

I šla Janja, sličná Janja, do ložnice šla, —
za ní ostrý handžar lovčí brousí sobě kněz,
a za knězem s pláčem, s křikem malé pachole.

Pacholeti sličná Janja, svému dítěti:
„Jdi, synáčku! Vrať se, dítě! Vrať se domů, jdi!
Strašná tvé matince soudu doba nastala!“

Ale ještě přeubohá nedomluvila,
nabroušeným handžarem už máchnul Džordže kněz,
jedním rázem manželce své milé hlavu sťal.

Do lesa si na to vyšel, na lov Džurdže kněz.
Hle tu bratra Janjina, — i bratr loví dnes.