Trojí koření.
Na světě nic rovno tomu není,
Jovan-beg jak miloval svou ženu.
Z lásky samé jinak neříkal jí
nežli: „Zlaté poupátko ty moje.“
Ona jemu: „Můj karafiáte!“
Lásku tu když na nich zelva zřela,
čím to, ráda by to vyzvěděla;
i šla tedy, matky své se ptala:
„Pro bůh tebe, matko milá, prosím,
čím ta mezi Jovan-begem bratrem
a tou jeho mladou krásná láska?
Pakli nevíš, jdi a vyzvěď na ní,
jaké koření je této lásky!“
Šla matinka stará, nemeškala,
snachy milé upřímně se ptala:
„Snacho moje, snašičko má milá,
jaké pak to koření té lásky
mezi synem Janem, mezi tebou,
abych dceři také o něm řekla?“
A jí na to snacha: „Mileráda,
tchyně moje, upřímně ti povím!
Koření to jedno: „Pozdě lehni“
koření to druhe: „Časně vstávej“
a to třetí: „Muži neprotiv se!“
