Tato stránka nebyla zkontrolována
A na trávu rosa drobná padá:
a to slzy tvoje jsou i moje,
tvoje nade mnou, nad tebou moje.
A paprsky mihají se v rose: —
vlasy vytrhané tvoje, moje,
tvoje pro mne a pro tebe moje!“
Nepatrná příčina!
Kam jste, oči, dívaly se moje?
Čeho, srdce, přálo jsi si moje?
Dej bůh každé, co by která ráda,
též i mně, čeho si srdce žádá!
A co já bych nade všecko ráda:
by se milý slitoval nade mnou,
a již jednou usmířil se se mnou,
an přetuze rozhněval se na mne!
Kdyby ještě příčiny mu bylo,
nic bych neříkala, nedbala bych.
Ale pro ten proutek rozmarinky,
který prý jsem v sobotu utrhla,
a v nedělí jinému prý dala!
Ach, při sám bůh, družky moje milé,
není stříbro blaho, není zlato,
není blaho, leč co komu draho!
