V boru.
Přes dvoje jsem, přes troje šel pohoří,
šel jsem čtvrtým, bylo stinné boroví.
V tom boroví širý buk se zelená,
pod tím bukem měkký mech se rozkládá,
z toho mechu lože bylo ustláno,
na tom loži děvčátko mé dřímalo.
Rád bych byl ji zbudil, nelze litostí,
rád bych byl ji líbal, nelze radostí.
Jal jsem se tu pána boha prositi:
Dej, o bože, větru z moře skočiti,
aby s buku lístek strhnul zelený,
lístek na tvář dívce vrhnul sražený!“
I dal pán bůh vánku z moře skočiti,
vánek s buku lístek strhnul zelený,
lístek na tvář dívce spadnul sražený.
I procitla má milenka mílená,
a my pak jsme líbali se do rána
Mát její nic nevěděla, ani má,
jen ta nebeská nad námi obloha,
a to lože pak pod námi mechové.
Vytrvalost.
Proč, panenko, matčino ty zlato,
proč tě perou, proč tě hubují?
Kdybych věděl, má ty duše drahá,
že tě perou, že tě hubují