Šťastně na to až ku břehu plula,
s hnědého koníka sesednula,
turčinův na sebe pláštík vzala;
nebyl ani dlouhý ani širý,
právě jako by byl na ni šitý.
Do kapes když mile na to sáhla,
pět set ještě dukátů vytáhla.
A na kůň pak naložila plátno,
zpátky pěkně k domovu se brala.
Od Dunaje domů zpívala si,
za Dunajem Turek naříkal si.
Za živa mrtvá.
Krásná Mara na čardaku dřímá,
vedle ní matička, ostařilá,
na výbavu dárky urovnává,
slze roní, při tom hořekuje:
„Spi, Mařenko, dceruško má, dřímej!
Neštastná já, co jsem učinila,
do zlého tak že jsem tě, ach, místa,
za vévodu za Štěpána vdala,
kde noc ani nebude ti klidná,
už teprvé, dceruško má, dnové!
Neboť Stěpán nejen že prý piják,
ale matka jeho ještě horší!
Promluví-li, jako hrom když bije,
zamihne-li, jako blesk když plane,
chodí-li, zem pod ní jen se třese!“