„Nesprostím, a bychť i sama chtěla!
Devatero kouzel učinila,
do vody všech devět hodila jsem!“
A jí Alil-agině se koříc:
„Pro bůh, dcero milá dizdarova,
sprosť mne kouzla, jímž mne okouzlilas!
Zejtra bohdá matička má přijde,
jediného přivede mi bratra,
a já jej dám tobě, tebe jemu!“
Tu se dcera dizdarova smála,
malovanou odemknula truhlu,
pozlacenou vyndala z ní schranku,
nad hlavou jí přerušila kouzlo:
„Jdi teď, Alil-agině, jdi domů!
do roka, dá bůh, porodíš syna!“
A když k bílým vrátila se dvorům,
hle, tu Alil-aga, přišed z krčmy,
na kovová právě vrata tluče:
„Otevř, dušinko má, otevř vrata!
Dosud když jsem z krčmy chodívával,
nade všemi dvory slunce hřálo,
jen ty moje zakrývala mlha;
a dnes z krčmy když přicházím domů,
všechny dvory obklopeny mlhou,
jen ty moje osvětleny slunkem!“
