Ohlíží se po milence Kostić,
ohlíží se kolem na vše strany,
do pola dne letního ji hledal,
dopátrati nikde se jí nemoh’.
A když dost už nahledal se chudák,
šel a snažně hospodyni prosil:
„Pro bůh, Růže, hospodyně paní,
pro bůh, sestro, pro bůh tebe prosím,
zapůjč tu svou košiličku tenkou,
zapůjč mi ji, co v neděli nosíš.
Černidlem mně hodně natři brvy,
a ruměnou barvou bílé tváře,
vonným pomazáním hnědé vlasy,
učeš mne, jak česají se dívky,
o devíti pletenec mně upleť;
pozlacenou přeslici mně v ruku
s kuželem dej z egyptského lenu,
vřeteno pak z růžového dřeva;
nechť se vmísím mezi ty tvé žnečky,
mezi nimi najdu-li svou milou!“
Co si přál, v tom mileráda Růže
vyhověla jemu, hospodyně:
nedělní svou jemu vyšívanou
zapůjčila košiličku tenkou,
brvy pěkně jemu načernila,
červené mu nalíčila tváře,
vonnou mastí namazala vlasy,
o devíti pletencích je pletla,
pozlacenou přeslici do rukou
