Tato stránka nebyla zkontrolována
„Nač pak bych já klouče hercegovské,
mohu-li mít klouče bělehradské?
A nač pak bych klouče bělehradské,
mohu-li mít klouče sarajevské?
A nač bych i klouče sarajevské,
mohu-li mít přece hercegovské?“
Šílený.
Krásná-li je větev olivová,
krásnější je nade všecku krásu
krásná Stana z domu Lobašova.
Na obloze, na nebeské, širé,
omámilo oblaka by děvče,
neřku-li mládence na té zemi.
Kde který je, všem již hlavu zmátla,
ale nejvíc Petru Dolibašu.
Ontě zmaten, blázen, celý šilen.
V šilenosti temnou noc měl za den,
dosti moudrý přece vyved’ kousek: —
k dívence se upejpavé dobyl,
popad’ ji a na ruměná ústa
políbení takové jí vyťal,
div že dva ji nevyrazil zoubky
ale na rtech, co a jak se dálo,
patrná jí pozůstala známka.