byl bych se také postaral! Ale tak — komu není rady, tomu není pomoci! — Zneuznáváte mne docela, pane! Ale proto přece, odpouštím vám! Neboť přijde doba, že uznáte, že veselý rádce váš — měl pravdu!“
Na to udělal kotrmelec, a jako by ho byl vítr unes’ i s kejklíři, zpěváky a s děvčaty.
Ubohý vrátil se do světnice, vrhnul sebou na nešťastné lože, a ponořiv se v přemýšlení o své bídě, neodvažoval se už ani doufati, že vyslaní na všecky strany poslové něco pořídí.
Nedlouho tak ležel, když najednou jeden z mouřenínů, div že nevyrazil dvéře, vběhl do světnice.
„Pane princi,“ volal „honem, vzhůru! Jsou tu páni, kteří se na vás ptají, velicí páni! Právě před chvilkou přistála jich plná loď!“
„A jací páni?“ tázal se obilník.
„Abych řekl, — věru nevím, ví-lí to čert anebo pán bůh! Před nimi, za nimi, vedle nich, pod nimi a nad nimi — všude plno křížů, zvonečků, kropáčů a kadidel! Podívej se!“ ukázal
