Vstal, vzbudil ženu, syny, služebnictvo všecko. Rozsvítili pochodně, prohlíželi celý dům, celý dvůr, všechny sejpky až na poslední koutek, on sám všude v čele, pochodeň v ruce, proklínání celého světa na rtech; až, když nad mořem jitřenka se blýštěla a viděli, že nikdež nic neschází, vysílen nespaním a zoufalý se uvrhl na lůžko. Již po třetí noc po spánku marně toužil.
A vzchopiv se opět brzy, svolal rodinu, svolal služebnictvo. „Vím už,“ prál, „co mně schází! Ztratil jsem spaní! Který černokněžník anebo která čarodějnice o ně mně přivedla, vědí čerti, kteří při tom napomocni byli! Ale pomůžem si! Rozešlete posly po celém světě na lodích i na koních! Zlata tu dost! Kdo kouzlo oblomí a spaní mně vrátí — polovici dám mu svého bohatství!“
I rozplouly se lodě i rozjeli se poslové na všechny strany.
A netrvalo dlouho, hlásil se jakýs Benátčan, bývalý prý šašek jakéhos vévody milánského.
