Válel se, mnul si horké čelo, mnul si palčivé oči — nic platno! Jak si ulehnul, tak zase vstal, nezamhouřiv ani oka.
„Čerta,“ osopil se ráno na hospodyni, když k němu do komory vstoupila a se ptala, jak na dnešek se vyspal — „čerta jsem spal! Ten aksamit a to hedbáví — toť jako samý křemel! Toť mi stelivo pod kobylou, pod dobytkem milejší! Slyšíš, a pamatuj si! Dnes ať mi usteleš samým růžovým a broskvovým listím! Zlata tu dost! Hleď, ať si to zaopatříš!“
I učinila žena, jak nařídil.
Ale nic platno! Trouba ponocného ohlásila jedenáctou, ohlásila dvanáctou — nepřišlo spaní, jakož ani prahnoucím nivám nedostane se vláhy, nedá-li ji pán bůh.
„Toť už všichni ďasi v tom!“ vzkřiknul jako povzteklý. „Není jinak — jsem okraden, oloupen — o kéž bych jen věděl oč, už bych si z toho nic nedělal, jen kdybych hodinku si mohl zadřímnout!“
