byl by strojit mohl tučný bairam, a nebylo by znáti, že ubylo. Nescházelo mu tudíž v ničem, a mohl býti spokojen.
Však pan bůh blaho dává, a člověk v něm dloubá!
Zavítal tu jednou u něho na nocleh nějaký zámořský trhovec (kupec), a ten, když spolu seděli u večeře, začal mu vypravovati o jakési zemi za velkým mořem, v kteréž hrudy zlata na polinách se povalují jako u nás křemel, břidlice a sprosté kamení jiné. A to prý v té míře, že lidem ani není možno, aby ten kousek božího pole pořádně vzdělali. Chce-li kdo na výživu si vysázeti trochu těch mizerných zemčat, než si k tomu vydobude brázdu, vyhází na mez celé balvany zlata, to pak na hromádkách leží, aniž by člověk si ho povšimnul. Ale jak prý tomu na půdách kamenitých bývá, tak i tam. Čím víc se orá, tím větší kusy zlata z hloubi vystupují, tak že v oněch krajinách úroda rok od roku skrovnější, a za příčinou nedostatku věčný tam panuje hlad a drahota.
