nocha se sluší, s zahálkou nepravou; či moříš-li den něčím, co vypadá, jakobys kdo ví cos dělal, kdežto, přijde-li večer a s ním hodina odpočinku, si říci musíš, že starý ten švec naproti tobě, podrazil-li dnes jen pár bot, víc užitečného konal, nežli ty! Ale pro to bych s tebou přece se sadil o hodnou humru, že ve dne v noci po celý týden na moři ses nedřel lovením poloshnilých fošen, obrostlých ráhen a zbytků ztroskotaného korábu napodobných, kdo ví jak dlouho již na dnu moře spočívavších, abys na hrázi dubrovnické za ně několik stříbrňáčků utržil.
A to dřímající náš Petr Roganović učinil! I pro to právě, že neumíš lopotivě nasaditi všecky síly tělesné i duševní na opravdivou práci, nevíš také, jaká to nebeská slast, jaké to rajské blaho — spaní!
Byl to týden lopotný! Každý den, každá hodina plná starostí a plná naděje, plná potu a zase vždy z nového napínaní sil! Poznáš to na dlaních mozoly jako řemeny pokrytých, — poznáš to na úsměvu, jenž tváří jeho hraje,
