belvederského tvořícímu, ale aby byla na důkaz, že štěstí krášlí a zvelebuje tvář lidskou i nejhranatější a nemytou, leč co boží oblaka někdy ji zvlaží.
Petr Roganović byl šťasten, tu dobu snad nejšťastnějším člověkem toho světa; spal jako snad jen v ráji spí andělé boží pod tou zlatou lípou s tím smaragdovým listím, pevně, klidně, hluboce, sladce.
Že Petr Roganović chrápal, jak u nás v Čechách říkáme, jako fagot, to ani blahu, ani kráse jeho v nejmenším neškodilo. Mělo to spíše tu dobrou stranku, že hejna racků, majících ho bezpochyby za nebožtíka vyhozeného z moře, hřmotu jeho se lekala; zaplašeni jeden za druhým honem zase na odlet se dal.
Spaní! — Čtenáři trpělivý, jenž pohádku tuto čteš sedě na pohovce anebo leže na prachových poduškach, ty nevíš, jaké to štěstí, leč, — že bys při ní také byl usnul! Neznám tě. Nevím tedy, číms blaho takové si zasloužil, provozovaním-li zahálky pravé a proto počestné, jak na poctivého a svědomitého le-
