o něm celé dni, ovšem pouze pro to, že bez pochyby užitečnějšího co dělati neměli.
Na lavici pod malým okénkem modrou zástěrou zavěšeným místo své zaujala teta Jefemia, sedmdesátiletá panna, jež za panování posledního jemnost pana dožete benátského prý velmi krásnou dívkou byla, načež až podnes zapomenouti nemohla; na „junáka“ franského, slavného „dženerala Marmundžiju“, též dobře se pamatovala, z Drače až do Dubrovníka celý svět znala a o celém světě všecko a ještě něco přes to věděla a vypravovati uměla.
Nedaleko rybárny, na zábradlích, sušily se sítě; nad nimi na provázcích schnuly na výsluní kusy bachní včera lovených.
Blíže nás, na otepi kukuřicové slámy, dřímal mladý rybář Petr Roganović, postava pevná, tuhá jako kus skály na té Černé hoře, opálený jako mouřenín pašete na hradě sarajevském, samá záplata jako stará plachta, rozcuchaný, jako by pět neděl pořáde se byl pral, a přes to všecko podoba člověčí dosti krásná, ovšem nikoli, aby sloužiti měla za vzor dlátu Apollona
