Za nedlouho na to umřela, děti rozptýlily se po světě mezi cizími lidmi. Ale nedařilo se žádnému dobře, zemřely po krátkém čase všecky až na nejmladší, kterážto právě provdala se zde na přímoří za rybáře, a podnes ještě mou milou jest babičkou Kyticou…!“
„Kytica!“ vpadlo mu děvče do řeči. „Totě štěstí dvojí, že ze všech sítí, jež pod hladinou mořskou jsem viděla se máchati, jsem vklouzla zrovna do tvé! Vzhůru! Doveď mne domů, bych babičce padla okolo krku, neboť ona jediná ze všech mých, sestřiček přemilých, co mi zůstala ještě na živě!“
Rybář sotva to slyšev, vyskočil radostí, a popadnuv pratetičku krásnou za ruku, byl by bez průtahu s ní poběžel domů, síti ani už si nevšímaje, kdyby nebyla ona bývala rozmyšlenější.
„A co se stane se sítí?“ zvolala ukazujíc na moře, posledními červánky ozářené. „Necháme ji ještě déle ve vodě…?“
I vytáhli ji spolu, majíce co dělati oba, tak byla těžka.
