Stránka:Kapper, Siegfried - Pohádky přímořské.pdf/61

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka byla zkontrolována

louku, — k lesu. Než již již jsem cítila se vyzdvihnutou proudem. Slupiny, ploutve se na mne jen sypaly, a co nevidět, plula jsem pod mořskou hladinou sluncem ozářenou — co němá ryba! Poslední, co jsem uslyšela, byl hluboko pode mnou ohlas zpěvu staré matičky Talasovy:

Však ach, není, není
lidské pokolení,
že by neklamalo,
věry nelámalo;
ještě se nezrodil,
kdoby neprozradil!“

Uplynulo od té doby úplné, mladý rybáři, století. Na štěstí přišel’s ty a chytiv mne v síti vyřknul’s slova blažená, jež jedině mne mohla vysvoboditi! — —

I cítil se mladý rybář nad vypravovaním tím útrpností dojmuta v té míře, že děvčeti slíbil hned na místě, přísahaje k bohu a ke všem svatým, že nikdy již neopustí jí, a nabízel jí spolu věčného svatého pobratimství.