Tato stránka byla zkontrolována
Jarní slunce, kněžno pyšná,
každinký tě míti může;
boháči do jizby sama
přicházíš i chuďasovi!
Rosná růže, kráso spurná,
každinkému jsi po vůli;
slepému i vidoucímu
libovůni uděluješ!
Sněžná vílo, lesní panno,
každému i ty’s úslužna;
zdravého i neduživce
kouzly svými potěšuješ!
Ne však ale ty tak, Zoro!
kdož by sobě vydobyti
tebe mínil, — tobě roveň
ve kráse by musil býti!
Bez té první písně mladá dožesna nebyla by usnula, byť by věděla nespati tři neděle po sobě; a pak-li při ní usnula, nesnila o ničem, leč o samých sluncích pošmurných, o měsících zpotvořených, o ošklivých růžích a škaredých vílách, mezi nimiž ona jediná si vykračuje co tvor božího světa nejkrásnější. Bez