Stránka:Kapper, Siegfried - Pohádky přímořské.pdf/51

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka byla zkontrolována

Mohla jsem tvrditi s dobrým svědomím, že jsem.

„Nelhala’s nikdy…?“

„Jak živa ne!“ Mohla jsem se i zaklínati, kdyby toho bylo třeba.

„Neprozradila’s nikdy koho…?“

Já ani nevěděla, co je koho prozraditi!

„Umíš ale také — mlčeti…?“

„Můj bože všemohoucí! odvětila jsem. „Kdo se tak celinké dni pomítá po lesináoh a skalinách, a vždy jen sám a sám jako já, aniž by živou duši potkal, s níž by slovíčka mohl promluviti, naučí se tomu!“

„Tedy dobře!“ pravila babička. „Pojď se mnou! Vše ostatní zvíš, až dojdem na místo!“

A chopivši se mé ruky, zavedla mne nejdříve hloub do houští, pak přes jakýsi palouk, pak nějakou roklinou trním zarostlou, z níž vystoupivše, dorazily jsme k příkré jakési stráni, po nížto zas kamenné schody do hlubokého údolí vedly. Schody tyto, majíce stupňů bez počtu a odstávek nesčíslných vinuly se zátočkami a oklikami všelikými vždy hloub a hloub