Mohla jsem tvrditi s dobrým svědomím, že jsem.
„Nelhala’s nikdy…?“
„Jak živa ne!“ Mohla jsem se i zaklínati, kdyby toho bylo třeba.
„Neprozradila’s nikdy koho…?“
Já ani nevěděla, co je koho prozraditi!
„Umíš ale také — mlčeti…?“
„Můj bože všemohoucí! odvětila jsem. „Kdo se tak celinké dni pomítá po lesináoh a skalinách, a vždy jen sám a sám jako já, aniž by živou duši potkal, s níž by slovíčka mohl promluviti, naučí se tomu!“
„Tedy dobře!“ pravila babička. „Pojď se mnou! Vše ostatní zvíš, až dojdem na místo!“
A chopivši se mé ruky, zavedla mne nejdříve hloub do houští, pak přes jakýsi palouk, pak nějakou roklinou trním zarostlou, z níž vystoupivše, dorazily jsme k příkré jakési stráni, po nížto zas kamenné schody do hlubokého údolí vedly. Schody tyto, majíce stupňů bez počtu a odstávek nesčíslných vinuly se zátočkami a oklikami všelikými vždy hloub a hloub