Stránka:Kapper, Siegfried - Pohádky přímořské.pdf/47

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka byla zkontrolována

staň! Neboť v te chvíli, co mne opustíš, proměním se zase v rybu a musím nazpět do hlubin mořských a do pohromy, jíž právě jsem se zbavila!“

I pronesla vše to tak úpěnlivě, a přitulila se při tom k němu tak vroucně, že se mladík zastaviti a ohlednouti na ni musel bezděky, nemoha ovšem při tom ubrániti se jakési hrůze.

Děvče, spozorovavši to, doložilo poněkud určitěji: „Snad se mne nebojíš? O, kéž bys jen věděl, kdo jsem, zajisté bys nahlédnul, jak tuze mně nedůvěrou svou ukřivďuješ? Já, jenž ti tolik díků povinna, jíž jsi navrátil někdejší podobu lidskou, — já, že bych tobě mohla ublížiti…?“

„Inu, jak bych se nebál,“ odvětil rybář, vždy ještě strachuje se nějakéhos klamu, ne-li nebezpečí, „když jak živ jsem neviděl a neslyšel, že by člověk se byl proměnil v rybu anebo ryba v člověka!“

„Nuže,“ hledělo ho děvče uchlácholiti. „Tedy jsi to právě sám uzřel, a kterak se vše