„Krásná kněžno!“ pravil kosinník. „Jak na mně seznat, nelze vytýkati mně ni jedinou z vad, pro které ženichy své jsi tak ohavně odbyla. Nejsemť zpotvořen ni nosem co měsícová čtvrt okrouhlým, ni bradou jako motyka, ni kolozuby kancovými. Nekulhám a nešilhám; nejsem práčem, nejsem mudrcem, neskládám písně, aniž piju. Nad to jsem v té míře vzácný a urozený, že všecka hrabata a knížata, všickni císařové a králové daleko mnou na zad postaveni jsou; jsem v té míře bohatý a mocný, že všechen toho světa statek i s veškerou mocí zmizí přede mnou v pouhý mar! Jednu ovšem chybu mám, — tu, že jsem tulák, jemuž na zemi roveň není. Po celý rok ve dne v noci, bez ustáni, bez klidu a neunaven světem se potloukám… tu severem, tu jihem, — tu mořem, tu zemí, — tu osadami, tu pouští. Jsem hostinou tu v paláci králově, tu v chýži žebrákově, vybírám sobě u staroby i u mládeže, u škaredosti i u krásy…! Pravdať, že’s právo měla k blahu velikému, neobyčejnému. Ale došlo i na tebe,
