„Inu — těžko černých pletánků plésti ze vlasů šedivých…!“
„Bodejž tě ďasi!“ vzkřikla dožesna, a už se neměla v moci. „Tedy i ty’s se proti mně spikla? Závistivá! Proto že’s sama hřívnata co divoká, klisna, proto mi nepřeješ ani černého vlásku…?“
A škrtíc dívku hedvábným svým pásem, vlekla ji do nejhlubšího sklepa v zámku.
Vrátivši se odtamtud, by skryla šedivou kštici, dala si na hlavu obě své koruny, zahalila se do černého závoje, usedla si na královský stolec do nejtemnějšího koutka. V tom ale ohlášený ženich i s komonstvem už před ni vstoupil.
Byla to strašná, vyzáblá postava s temenem lysým, beznosá a bez očí, beze rtů a bezzubá, nemožno ani říci, že by byla jen „kost a kůže,“ neboť nemajíc ani koží ani masa, ne byla leč samá kost. Na místo všeliké zbraně držela v pravici ohromnou kosu.
Byla to — smrt.
