Druhý den na to zavolala si služku.
„Učesej mne!“ velela jí. „Dej si ale záležeti, bys upletla mi pletánky co nejozdobnější! Odměním se ti za to, že budeš spokojena…! Očekávám nějakého… nevím vlastně… musila bych ale tuze býti na omylu, nebude-li to zase jakýsi ženich…! Neboť jsou nynějšího času mužští podivní, že mladé dívce ani okamžik pokoje nedají! Avšak jeť to už tak běh světa i osud ubohé ženštiny… Dej si tedy pozor, bys mne učesla co nejpěkněji…! Co to…?“ trhla sebou najednou pozorovavši, že služka v česání po několikráte již přestala.
„Nic, milostiva panno královno!“ odvětila služka.
„Nic? Pro nic za nic nepřestáváš každou chvilku česati! Chci vědět, co to!“
„Inu…,“ odvětila služka nic zlého netušíc, „chumáček šedivých vlasů…!“
„Utrhačko!“ vyskočila dožesna, jako by živý oheň pod ní vyrážel. „Proto že sama máš vlasy co hrachovina kostrbaté, hanobíš mé vlasy
