„Nezbedo ty jeden nezbedná!“ zvolala, třesouc se na celém těle. „Ty — takové strašidlo, taková ohyzda, netvor — ty se opovažuješ o mne se ucházeti, mne si namlouvati — mne, dožesnu a královnu Zoricu, pýchu a ozdobu veškerého na světě ženstva? Což’s už někdy slyšel, že orlice si vzala do hnízda sovu…? Kliď se mi z očí…! Jdi…! Jdi…! sice bych chrty své na tě pustila…!
Velmož však náběhem tím ani dost málo zaražen, „Teremtete!“ odpověděl a zakroutil si kníry. „Ovšem, že orlice si nevezme do hnízda sovu; ale sova též ne krůtu! Ostatně… přijížděje právě k tvému zámku, spatřil jsem něco vylítnouti z okna a padnouti pod hradem do studnice. Jsem sice mravů drobet drzých, avšak srdce dobrého, i vyslal jsem hned sluhy, by zvěděli, co to. A sluhové vytáhli děvče, zrzavé sice, avšak ještě mlaďounké a dosti hezké. Nuž, milostivá královno, milosrdný nade dnem studánky keř vzal je do náručí, a zachoval je při živobytí. Co paní zahází, nezřídka bývá lepší paní samé!
