o zem, „jak snad i sama již spozorovati, nebo-li shledati, anebo-li spíše mysliti si ráčíš, nejsem nikoli na dobro bez vady, nebo-li kazu, nebo-li spíše poškvrny! Ale doufám, to nebude lásce naší na ujmu! Není na světě člověka, jež by neměl svůj uzlíček s chybami. Tedy nevyjímám ani sebe, ani tebe! Doufám tedy, že jeden k druhému velmi trefně se hodíme! Ištenem! Musím se ovšem vyznati, že jsem znamenitým příznivcem proslulého našeho tokajského, a že milerád ho vypiju něco přes čárku, nebo-li přes míru, nebo-li spíše přes vědro. Však nestává se to leč každou neděli, a jsem ostatně, teremtete, pradobrý dobrák, jenž jaktěživ dítěti neublížil, nerci-li člověka zabil! Dopřeješ-li mně jen málo zuňku a něco tanečku, hussa, leányam! — budeš se u mne míti, jak u nás v Uhrách, teremtete, ani sám pán bůh baratam…!“
Neměla ještě dožesna ani kdy oddechnout sobě po předešlé zlosti, a spatřivši uchazeče tohoto, pustila se neprodleně do nové, mnohem prudčí.
