Druhý den na to, přivstavši si pěkně za časna rána, zavolala služku.
„Učesej mne,“ poručila jí, „a upleť mi pletánky co nejpěknější!… Očekávám dnes ženicha… ne právě ženicha, nýbrž jen hosta — císaře — krále — vojvodu, neb čím vlastně jest, aniž mně na tom hrubě záleží — tomu jsem se zalíbila, a on by se rád u mne o své štěstí pokusil!… Učesej mne co nejvkusněji, odměním se ti za to královsky! Ne snad, že jsem marnomyslna a že bych se ráda vyfintila…! Víš, že toho nepotřebuji! Je to jen pro slušnost — pro dvornost — ostatně, člověk neví… Co to?“ trhla sebou, pozorovavši, že služka v česání pojednou přestala.
„Nic… milostivá panno královno!“ odvětila služka.
„Nic…? Pro nic se nikdo nezarazí! Chci vědět, co jest!“
„Inu — vždyť jsem už řekla, že nic! Jen… šedivý vlásek…!“
