vůli, jež není ničím vázána, ničím obmezena. Však ale musíš míti strpení ještě nějakou chvíli, až přijde-li na švarné a ušlechtilé ženichy zdárnější doba. Pak chci na tebe mileráda zase pamatovati, bych slib svůj vyplnila. Až do toho času, — škoda jen na stokrát těch pampulišek, které jsem na palouku trhala, bych ti z nich upletla svatební věnec, a které nyní tu roztrousiti musím, bych tě uhájila dlouhého čekání…!“
„Roztrus, neroztrus!“ smála se dožesna rozzlobena. „Neboť než takovou nestvůru, jakou mi dohazuješ jednu za druhou, raději žádného muže, třebas bych pro to šedivý rulík nosit musila! A ať to víš, — nemusíš se o mne už pranic starati! Mou krásu, dala-li jsi mi ji, nemůžeš mi zase vzíti! A že i bez tebe dostanu muže, ne jakého mi nabízíš ty, ale jakého si přeji já a jaký se líbí mně, o to se nestarej!“
„Šedivý vlas… šedivý vlas…!“ zavznělo vůkol v houšti lesné.
