veliký. I netrvalo dlouho, a v zámku dožově ohlásil se ženich zase nový, knížecí jakýsi synek někde z Milánska, člověk dosti sličný, postavy příjemné a dojímavých mravů, že mezi stem děvčat zajisté nejméně desetkráte deset milerádo s ním by se bylo potěšilo. Cestovav po mnohá leta po vlastech mocnářův a po mořích, byl dokonalým znalcem národů a obyčejů jejich, o čemž tak zajímavě uměl vypravovati, že ho radost byla slyšeti. Ač ještě mladístvého věku a nástupce toliko domnělý v knížectví otcově nehrubě velikém, pro povahu svou ušlechtilou pokládán byl za národa svého pýchu a naději největší, ctěn a vážen mezi pány a vladaři daleko široko. Dožeti a dožici přivezl všelikých ze slonové kosti a z ebenového dřeva umělecky vyrobených darů a dožesně papouška nevídané posud krásy, kterého před nedávnem v pralesích země mouřenínské vlastní rukou z hnízda byl vybral.
Než dožesna, sotva že k zámku se blížícího spatřila oknem, nechtěla se už ani naň podívati; mrštila oknem, až sklo po komnatě
