v klínu, ponechala vesla pěnám, aby jimi si hrály, a loďku vlnám, aby nesly, kam samy chtějí.
I hrály si bubliny s vesly a vlny nesly loďku kam chtěly samy.
Tu připadlo jí, jako by loďce pozadu se přitížilo. Ohlédla se a uviděla krásnou pannu bílou co ranní pěna, s očima co lůno moře, s vlasy co předené zlato, do půli ve vodě a do půli z vody, jednou rukou držela se loďky, druhou hladila vlny.
„Co si naříkáš, krásná Nelagano,“ ptala se panna, „proč sténáš…?“ —
„Těžko dívce nesténati, kdy ráda by se vdala, a osud ji v tom vadí…!“
„Což tě — nemohu tomu věřiti — nikdo nechce…?“
„Chtěli by, ale já chci jen jednoho a ten nechce mne…! Totiž…“ opravila se, „chce sice, ale nevezme si mne, neuhodnu-li, jakou má vadu…! Snažila jsem se, dala se po něm ptáti, přemýšlela jsem, ale nemožno mi dopá-
