pýr mne chtěl v náruč vzíti a celovati! To-li u tebe slovu státi…?“
„Ovšem, srdéčko!“ odvětila víla. „Neboť kralevič karamánský skutečně v tu dobu nejušlechtilejší a nejšvarnější muž toho světa. Jiného nic jsem ti neslíbila, jiného také žádati na mně nemůžeš! Ostatně, nelíbí-li se ti, nechť jen s pánem bohem jde, odkud přišel…!“
„Nekupuji škořápky na místo vajec!“ pravila dožesna úsečně. „To už bez toho učinil!“
„Tím líp!“ pokračovala víla. „Nucené lásky bohu líto! Pak měj trochu strpení, až nahodí-li se jiný, který snad spíše dojde zalíbení tvého! Škoda jen, škoda na stokrát líbezných těch růží, které jsem ti natrhala na svatební věnec, a které nyní svadnou…“
„Nechť svadnou nebo nesvadnou!“ zvolala dožesna. „Než bych si takového mudráka vzala s tím nosem a tou bradou, raději posečkám ještě dvacet let…!“
Pravila, obrátila se a šla.
Šla i víla.
