„Nohy“ opakoval plavčík, a — dále nemoh’. Zapomněl, které; by tu chvíli ho byli rozdrtili na samé drtíny, nebyl s to, aby si vzpomenul.
„Nuže…!“ usilovala, a plavčík tu stál, jako by do země zaražen. „Zavolejte kata…!“ kynula vidouc naději svou zase zmařenu.
Chvíle byla rozhodná.
Než mladý plavec pamětliv rady přítelkyně mořské panny, až bude nejhůře, aby na ni zpomínal, zašeptal si:
„Ať jsi, kde jsi, mořská panno!
Ochechule, —
Nedej, by se podařila
Vrahu vůle!“
Pocítil lehké vání jako by z moře zadul vánek, a bylo mu, jako by mu bylo přibylo vědro rozumu.
„Ještě ne…!“ zvolal, nabyv zase dřívější důvěrnosti. „Vím, krásná Nelagano — ale neřeknu! Neboť mám vadu jednu i já a nechtěje ošiditi nikoho, dám ruku svou jen té, která ji uhodne…! Líbí-li se, přemýšlej nyní ty! Až uhodneš, pošli pro mne! Jsem
