I dařily se mu květiny krásně, šly také dosti na odbyt; avšak minuli dnové, minul i rok smutku, a tajemství se nedopátral.
Tu jednoho dne, když lilie prohlížel, spozoroval u jedné, že má na sněhobílém lístečku černou skvrnu.
„Hleďme!“ pravil. „Totě divné, a kdo ví, není-li to jaké znamení…! Slyšíš, bílá lilie!“ tázal se, „nemohla bys mně říci, co tato skvrna značí?“
„To značí,“ odvětila lilie, „že i krásná Nelagana znamenána je takovouto černou skvrnou a to pod malíčkem levé nohy; komu to vědomo, tomu souzena za manželku…!“
„Tuť to máme…!“ zvolal mladý plavčík a bez mála byl by skočil do vody a pak rovnou běžel do zámku k Nelaganě co nastávající manžel. Ale tanula mu na mysli slova mořské panny: „nebuď prchlý, skoumej, přemýšlej, a pak jdi a mluv!“
„A což,“ myslil si, „kdyby ta lilie si tropila žert? Neboť dychtění své po tajemství krásné Nelagany vyvzdechnul jsem v zahrádce
