„Co je ti, má milá kmotřinko?“ ozvala se víla v úskalí, a mžikem na to vystoupila nesouc na rukou stříbrotkaný závoj plný červených růži. „Proč pláčeš…?“
„Co mně je, a proč pláču? Nejdříve’s mi poslala zabijáka s nosem jako měsíčná čtvrt okrouhlým, - a teď, nešťastná vílo, koho za náhradu teď mi posíláš…? Bídného knihomola s mozkem nabitým samou učeností a samými rýmy, který nic neví, než o svých knihách, — nic neumí, než mudrcovati a rýmovati, — nic nemá, čím by rodiče mé poctil, než stříbro, za jaké na trhu každý sedlák jalovici koupí, — mne pak hrsti vavřínového lupení obdařiti míní, jako bych byla, — o hrůza — nějaká ryba, a on mne na černo vařiti chtěl! A kterak bych se provdati mohla za člověka, jemuž střed obličeje nejen nos vyčuhá okrouhlý, jako by z mračna měsíčná čtvrt, ale i pod ním se dere brada špičatá co motyka, že by člověk mohl jí v zemi kopat? Hu! Jest mi, jako by můra mne škrtila, myslím-li na to, že by takový písničkářský neto-
