Komu, sester devatero,
Věneček ten pletete?
Pleteme ho té jediné,
Pro niž ženich přijede!
Ženich ten je mladý plavčík,
Ljubirádek z Trogira,
A nevěsta sestra naše
Roztomilá…‘
Nebylo pochyby, týkalo se to mne! Myslil jsem si tedy: I co! Zkusíš ještě jednou! Nepovedlo se po třikráte, povede se po čtvrté! Vštípil jsem si to v paměť, a letěl jsem, abych nezapomněl. V Bělehradě jsem se doptal Tomićů. Uvítali mne rodičové i bratří, a že dívku rádi mi dají, jen abych šel do zahrady, a podal jí jablko. Sotva jsem do zahrady vstoupil, zle bylo! Přede mnou devatero dívek, jedna krásnější než druhá, a já… neštastník zapomněl jmeno děvčete, za nímž jsem přišel, abych si je namluvil. Stál jsem tu nevěda co říci, co si počíti. Děvčata dívala se na mne, já na ně, a rodičové i bratři na ně i na mne. Nepro-
