z nich! Pročež sedni si, nic se mne neboj, povím ti, proč jsem za tebou se pustila!… Seděla jsem,“ pokračovala, „tam mezi úskalím na výsluní a sbírala si skořápky do vlasů, když z dáli slyšela jsem stenání a bědování. Poslouchala jsem a poznala tě podle hlasu. Naříká-li, myslila jsem si, má proč, podíváš se k němu! I plula jsem za tebou, a hle, tu jsem a jestliže v mé moci bych ti pomohla, musíš mně důvěřovati, ničeho přede mnou nesmíš tajiti!… Teď, milý Ljubirade“, a vyhoupla se k němu do loďky a sedla si vedle něho, „pověz, proč hořekuješ…?“
„Ach…!“ vzdychnul si mladý plavčík. „Neštěstí přenáramné, ukrutné, nekřestanské! Rád bych se ženil, a nikterak to nejde“…
„A čím to… ? Což tě žádná, nechce? Vždyť jsi hoch švarný, veselý, dobrý…!“
„Což to!“ odvětil mladý plavčík. „Chtělo by mne jich tolik, že „bych se moh’ rozdělit na samé kusy, a nestačilo by! Ale tu v hlavě,“ okázal na čelo, „tu to vadí, v té nešťastné hlavě! Ach, už abych jen nůž vzal, a sobě ji uťal…!“
