do nedávna sám, sloužíš teď za plavce u bohatého loďaře nedaleko Budvy…“
„Ano…“ a mladý plavec chvěl se jako plachta ve větru, „říkají i taktéž přezdívají!… Ale neznámá panno, kdo jsi ty…?“
„Já,“ prohodila, „jsem sestra Talasova, mořská panna, jedna těch, jimž říkají ochechule…!“
„Pro umučení boží…!“ křiknul mladý plavčík. „To’s jedna z těch, jež svádíte mladé hochy s cesty, je halíte v mlhy, a pak dolů táhnete do mořských hlubin…! A kde to jsem…?“ pravil a ohlídnul se. „To neznámé vody… neznámé proudy…! Vždyť jsem již zabloudil…!“
„Vidím, že se mne bojíš, ale nemáš proč! Jde ovšem o nás pověst zlá. Ale není tak zlé, ani vše pravda, co povídají! Jsou ovšem, na něž máme nalíčeno, nevěrníci, utrhačové, buřičové, křivopřísežníci, nevděční synové, a běda jim, dostanou-li se do našich kruhů! Než máme též oblíbence. Jim přejeme, je chráníme, jim radou i skutkem pomáháme. A ty’s jeden
