Byl to kralevič jakýsi z Karamanie, jinoch tak způsobný a sličný, že ani malíř by nemohl spůsobnějšího a sličnějšího vymalovati. Vzdor pak mladistvému věku byl to pro velikou učenost po celém světě vyhlášený básník, i přinesl rodičům nevěstiným nejskvostnějších darů ze samého stříbra, k nohoum pak nevěstě na důkaz vroucí lásky složil věnec vavřínový, kterým před nedávnem u valném sjezdu učenců a básníků ze všech končin světa slavně poctěn byl.
Než dožesna sotva že příchozího spatřila, měřila ho od hlavy až k patě pohledem opovržlivým, odvrátila se od něho a zkázala mu skrze nějakou služku, aby hned zase hleděl, jak by odešel. Na první pohled už prý na něm požnati, čím a jakým jest; pročež ho prý také jen u schodů dole uvítala. By šel nahoru, byla by práce zbytečná. Neboť strašidlo takové nezvolí si prý za manžele nikdy a nikdy…!
A odbyvši takto uchazeče dala se do pláče, běžela do lesa a volala na vílu.
