ckými anebo dolinami bosanskýmí, kdežto on ploul v samotě mořské a stále vzdýchal „ach!“ a na to zase „ouve!“ nejinak, než jako by byl na pašeti skaderském právě prohral půl Albanie.
A když tak ploul, a když tak vzdychal, zdálo se mu najednou, že se loďce v zadu přitížilo.
„Co to? Snad ta skořepina se mnou se nepřekotí?… Či to chňape po mně nějaký žralok?…“
I obrátí se a zarazí, an uviděl, ne sice hltavého žraloka, ale krásnou pannu, bílou jako ranní pěna, s očima jako lůno mořské, s vlasy jako předené zlato. Do pola byla pod vodou, do pola z vody vystouplá a jednou rukou držela se loďky, druhou hladila vlny.
„Pro všecky svaté!… Odkud jsi se tu vzala?… Co na mně chceš?… Jsem chudý plavec, živím starou matku…“
„Vím to, a znám tě! Říkají ti Ljubirad a přezdívají Zaboravilcem. Pocházíš od Trogira z rodiny zahradnické, zahradničil’s až