nedbal’s o nic, leč aby z nesmírných pokladů žádný ti ničeho neukrad’. Práce nechal’s, rukou ani’s nehnul. I proto od té doby žádného spaní neměl’s! Za zlato, milý příteli, dostaneš vše, jen ne po smrti království věčného a za živa království zemského — spaní! Kdyby tomu tak nebylo, věř mi: i já bych byl dovedl plouti do zlaté země, o které jsem ti tehdáž vypravoval!“ — — —
„Jagodo…! Deset dukátů…!“ ozval se v tu chvíli nedaleko mocný hlas. Pocházel z prsou Petra Roganoviće, jenž probudiv se právě, rozpínal rámě, jakoby milenku obejmouti a přeštastnou zprávu o svém pořízení v Dubrovníku jí sděliti chtěl.
Ale divil se, že jí tu není, mnul si oči, ohlížel se, spatřil nás a mezi námi ji; skočil s kukuřicového lože a vrávoral k nám.
„Nuže, Petře!“ tázala se teta Jefemia. „Jak jsi se vyspal…?“
„Špatně, teto! Špatně!“ zívnul Petr a natahoval všecky údy. „Pořáde se mi zdálo o těch sakvalentských deseti dukátech: tu že jsem je
