řata za dveřmi leknutím utíkala z kurníku na tu noc jinam.
Blížilo se již poledne, když procitnul. A možná, že by ještě se nebyl zbudil, kdyby slunéčko děravým stropem nebylo mu pálilo zrovna do očí.
Hodnou chvíli musil se pamatovat, kde je.
Škrábal se ze slámy, otřásl, natáhl se a bral se ven na mlat, kde hospodář se ženou a oběma dcerami již třetí mandel domlátili.
„Muži,“ prál, „to jsem si pochutnal! Zaplať ti to pán Bůh! Jsem jako znovuzrozen! Nyní pro boha tě prosím, řekni, jak’s to udělal, abys mi k ztracenému spánku zase dopomoh’? Našel’s ho, anebs snad jsi mně ho unes’… ty?“
„Ni jedno, ni druhé!“ odvětil mlatec. „Když jsem tehdáž k tobě přišel a pšenici ti prodával, byl’s ještě prostým obilníkem. Kupoval’s obilí, rozvážel’s je po světě a bylo ti při tom dobře. Proto ale nepovrhnul’s vlastní svou hrudou! Vzdělával’s ji, oral’s, zaséval, žal a mlátil. Od té doby ale, co’s se stal boháčem a princem,
