boháči a nepotřebuji od žádného nic zadarmo! Žádej tedy, mluv…“
Měsíček ale stáhnul si černý oblak do čela, neřekl nic, a obrátil se zase k dítkám svým na moři.
„Tu to máš!“ vzdychnul obilník. „I ten měsíček, jediný, který spravedlivě ke mně mluvil, obrátí se ode mne, a nechce se mnou nic míti! Jsem bohatý — jsem princem, a nyní, když bych žíti mohl jako car, aniž by třeba bylo prstem hnouti, — nyní nemohu se z toho ani těšiti a to pro ten drobet mizerného spaní, jež každý žebrák má zadarmo!“
I zaryl se hlavou do podušek a plakal jako dítě.
I co se ještě divotvorců u něho hlásilo, že mu pomohou, nepustil už žádného k sobě a vůbec živého člověka nechtěl ani vidět. Seděl celé noci, počítal dukáty anebo záviděl papouškům, jak na zlatých příčkách tak blaze spějí, a utíkal se ve dne, aby živou duši nepotkal, do skalných samot a do nejhlubších lesů.
