Stránka:Kapper, Siegfried - Zpěvy lidu srbského 1.pdf/92

V rukou nese z jarních růží krásnou kytici,
pozdravení švakru dává, na to kytici:
„Na tu, švakře! Přijmi růže tyto z ruky mé!
Přines své je sličné Janje, sestře přemilé,
neboť růže z rukou bratra sestře milá je!“

Avšak bratru Janjinu hned na to Džurdže kněz:
„Než ji vezmu, Janjin bratře, dříve mi pověz,
milá-li jí bývala, zda milá ještě dnes,
když svým tělem Janja měří osiřelou zem,
očima když k nebi hledí, hvězdy-li na něm?“

Jemu na to Janjin bratr: „Švakře, vyznej se!
Od věčného boha-li to, čili — od tebe?“

Na to kněz mu Džurdže: „Není, není od boha!
Já to, já sám Džurdže kněz, já uložil jsem ji!“

Což když slyší Janjin bratr, tasí ostrý meč,
na tom místě Džurdža kněze mrtva porazí.

Nedaleko sličný Pavle přede dvory stál,
viděl je, a na matinku ihned zavolal:
„Pojď, matinko, přede dvory, ať se podíváš!
Jaký’s peníz půjčovala, takový splat máš, —
jaké símě zasila jsi, žně takové máš!
V lese zabit jelen leží — doma laňka tvá,
a vedle ní osiřelé kůzlátko sténá!“